Je stydlivost něco, co cítíte, nebo je to něco, co vás definuje? Dětští psychologové stále nejsou zcela přesvědčeni o jednom či druhém směru. Malá studie publikovaná 25. dubna v časopise Společnost pro výzkum dětského vývoje zjistili, že bázlivost, strach a nervozita ve společenských situacích nebo být v centru pozornosti je docela typická zkušenost dětství, ať už jde o emoce nebo osobnost.
[Related from PopSci+: Can dogs be introverts?]
Některé dlouhodobé teorie o plachosti věří, že existují dva typy stydlivého chování. „Temperamentální“ plachost zůstává v průběhu vývoje zhruba stejná, zatímco „stavová“ plachost je pociťována během sociální situace a projevuje se spíše jako emoce.
V této nové studii vědci zkoumali behaviorální, afektivní a fyziologické reakce na řečový úkol u 152 kanadských dětí (73 dívek a 79 chlapců) ve věku sedm a osm let. Dětem bylo řečeno, že budou mít řeč, která bude natočena a ukázána ostatním dětem. Jejich rodiče vyplnili online dotazníky o temperamentu jejich dítěte, zatímco děti dostaly echokardiogram, aby zkontrolovaly fyziologické známky nervového chování.
Děti si připravily dvouminutový proslov o svých posledních narozeninách a proslov zarecitovaly před videokamerou a zrcadlem. Výzkumníci sledovali u dětí chování kódované jako vyhýbání se nebo inhibice, nervozita, kterou sami uvedli, a respirační sinusová arytmie.
Tým zjistil, že temperamentní plachost může v průběhu času existovat u určité skupiny dětí a větší skupina dětí může v určitých situacích prožívat stydlivost jako emoci.
Podle dotazníků, které jejich rodiče vyplnili, mělo asi 10 procent dětí v průběhu času vysokou míru stresu při projevu a relativně vysokou míru ostychu. Podle týmu to poskytuje důkaz, že plachost může být součástí temperamentu těchto dětí. Být středem pozornosti může být v průběhu času a v různých kontextech v této skupině stresující. Budoucí výzkum by mohl prozkoumat důsledky toho, jak tato plachost ovlivňuje akademickou, sociální a psychickou pohodu, protože plachost lze měřit v průběhu času.
Zhruba 25 procent účastníků studie neuvádělo, že by se styděli, ale vykazovali vyšší úroveň stresu z proslovu. Autoři se domnívají, že je pravděpodobné, že stavový ostych v reakci na řečový úkol je pro děti v tomto věku poměrně běžnou, normativní zkušeností.
[Related: Little kids drew their grim—and hopeful—reality of COVID.]
„Naše zjištění poskytují empirickou podporu pro dlouho teoretizovanou myšlenku, že může existovat podskupina temperamentně plachých dětí, které vykazují zvýšenou behaviorální, afektivní a fyziologickou reaktivitu v reakci na sociální stresor, a také podskupina dětí, které mohou zažít pouze afektivní složka, která může odrážet státní plachost,“ uvedla v prohlášení spoluautorka a postdoktorandka z Brock University a psycholožka Kristie Pooleová. „To zdůrazňuje mnohočetné složky a vývojový průběh temperamentní plachosti a rysy, které odlišují temperamentní a stavovou plachost ve středním až pozdním dětství.“
Tato studie poskytuje některé empirické důkazy pro dlouhodobé myšlenky o plachosti, které jako první vytvořil zesnulý psycholog Jerome Kagan. V 90. letech 20. století Kagan tvrdil, že temperamentní plachost může u některých dětí existovat jako samostatná kategorie a rysy, které tuto kategorii definují, jsou relativně stabilní napříč časem a kontextem.
Autoři také zaznamenali určitá omezení výzkumu, konkrétně to, že studie měřila pouze tyto behaviorální, afektivní a fyziologické složky v jednom časovém okamžiku a velikost vzorku byla relativně malá. Budoucí výzkum by měl také zahrnovat rasově, etnicky a socioekonomicky rozmanitější fond a zaměření.
Zdroj: revistamijardin.es, google.cz, pixabay, sciencefocus, nedd.cz
