Jak dobře znáte své mazlíčky? Pet Psychic přebírá některé úvahy, které jste měli o svých BFF (beast friends forever), a spojuje je s tvrdým výzkumem a výsledky moderní vědy.
JEDNO ODPOLEDNE před několika lety, Molucký kakadu jménem Harpo dorazil do Midwest Avian Adoption & Rescue Services v St. Paul v Minnesotě. Když s ním Galiena Cimperman tiše seděla a škrábala ho na hlavě, pták začal mluvit.
Tohle bylo úplně normální. Harpo, stejně jako ostatní jeho druhu a papouščí rodiny, do které patří, byl velmi hlasitý tvor a nadaný mimik. Cimperman, výkonný ředitel útočiště, byl zvyklý, že vede polosouvislý monolog podrážděného blábolení. Ale dlouho po jejich prvním setkání se podělil o něco nečekaného.
„Nenávidím toho ptáka,“ řekl Harpo hlasitě a jasně. Zopakoval to ještě dvakrát. „Nesnáším toho ptáka.“ Nesnáším toho ptáka.“
Harpo už tuto urážku určitě slyšel, pravděpodobně za nepříjemných okolností. Co tím ale kakadu myslel? Podle Cimpermana pro něj tato slova neměla stejný význam jako pro nás; Harpo opakoval zvuky, nepoužíval je jako jazyk. Ale to neznamená, že ten výbuch byl bezvýznamný.
Cimperman věří, že tato fráze odrážela traumata, která kakadu zažil dříve v životě, a že jejich vyslovení bylo součástí jeho uzdravení. „Váhám to říct, protože to nemám žádnou vědeckou podporu,“ vysvětluje, „ale myslím, že pravděpodobně něco probíral.“
Její diagnóza Harpa – a mnoha dalších obyvatel MAARS, jednoho ze zhruba 100 útočišť v USA, které poskytují doživotní domovy týraným a opuštěným papouškům – skutečně přichází bez pečeti vědeckého schválení. Ačkoli existuje spousta výzkumů o papouščí paměti, řešení problémů a komunikaci (kognitivní vyspělost některých druhů je přirovnávána k lidským dětem), emoce ptáků jsou z velké části neprozkoumané.
Tím je vztah mezi papoušky a lidmi ještě obtížnější. Inteligence, fyziologie a sociální povaha ptáků často znesnadňuje jejich rozkvět v zajetí – přesto je v domácnostech a zoologických zahradách po celém světě více než 50 milionů papoušků. Mnoho z nich je nakonec vyhozeno do zdrcených záchranných operací, kde dobrovolníci jako Cimperman musí dát dohromady svou minulost, aby jim pomohli najít útěchu v přítomnosti.
Pokud jde o to, zda utrpení zvířat může vést k psychologickému traumatu – definovanému jako pokračující emocionální reakce na silně stresující událost –, existuje ještě menší výzkum než o jejich pocitech. Ale mezi svými emocemi a vynikajícími dlouhodobými vzpomínkami mají kognitivní schopnosti nezbytné k tomu, aby prožili dlouhé trauma.
Jedna z mála vědeckých prací o traumatech papoušků ve skutečnosti vzešla ze spolupráce mezi ošetřovateli MAARS a Gayem Bradshawem, psychologem a ekologem nejlépe známým pro identifikaci PTSD u osiřelých slonů, kteří byli svědky zabíjení jejich rodičů a starších. Článek, prezentovaný před více než deseti lety na konferenci ptačích veterinářů, popisuje, jak papoušci v útočišti často splňují kritéria pro tuto poruchu.
Bradshaw zjistil, že ptáci prožívají velmi stresující zážitky, které ve většině případů začínají již při narození. Na rozdíl od volně žijících papoušků, kterým rodiče poskytují blízkou a pozornou péči od vylíhnutí až po vylétnutí, začínají komerčně chovaní jedinci často život v izolaci. Je jim věnována malá pozornost kromě přerušovaného krmení sondou.
„Opravdu si myslím, že celý jejich život je v té či oné formě traumatický,“ říká Cimperman. „Způsob, jakým je lidé vychovávají, zcela chybí ve všem, co by měli mít.“ V přehledu standardních komerčních chovatelských metod si je ptačí veterinářka Michelle Curtis Velasco oblíbila v nechvalně proslulých rumunských sirotčincích, kde se u kojenců téměř bez lidského kontaktu rozvinuly vážné poruchy chování.
V papouščích útočištích je důležité, aby ptáci cítili kontrolu nad svými vlastními životy.
Poté, ve věku, kdy se jejich divocí protějšky setkávají s dalšími mladými členy hejna a zároveň dostávají rodičovské pokyny, vstoupí mláďata papoušků do lidského domova. Vyvinuli se, aby žili ve velkých skupinách, ale jako domácí mazlíčci se jen jeden nebo několik často nepřítomných lidí stane celým jejich společenským světem. Tyto situace jsou vnitřně plné; Dokonce i dobře smýšlející opatrovníci mohou své papoušky ignorovat nebo trestat poté, co je unaví nevědomky silné kousání a uši drásající volání o společnost. Někdy to chovatelé nemyslí tak dobře a situace se vrací do plného týrání.
Ptáci jsou špatně vybaveni, aby to zvládli, říká Cimperman, a stres je umocněn bezmocí a neschopností uniknout. Mnoho papoušků, zvláště těch větších, má buď přistřižená křídla, aby zabránili letu, nebo se nikdy nenaučí létat vůbec; postrádají pocit bezpečí, který jim mobilita poskytuje.
Není divu, že někteří papoušci přilétají na MAARS s příznaky vážné psychické poruchy: tiky, jako je vytrhávání peří a dokonce i zranění, extrémní agresivita, přecitlivělost na každodenní zvuky, opakující se pohyby, neustálý křik, neustálé vzrušení, katatonická neschopnost reagovat a tak dále. V extrémních případech zůstávají papoušci ve svých klecích roky, vyhýbají se očnímu kontaktu a třesou se, když se lidé přiblíží.
Když je toto chování vidět u lidí, vyvolává obavy z PTSD. „Vím, že to nebylo vědecky potvrzeno do té míry, že by to mělo být, ale nevím, k čemu to ještě přispívá,“ říká Cimperman. MAARS tedy přizpůsobuje poznatky o lidské PTSD do svého léčebného režimu. Nově příchozí jsou zpočátku drženi odděleně od hejna; když se začnou aklimatizovat, upravovat, jíst a projevovat zvědavost na své okolí, pečovatelé s nimi spolupracují, aby si rozvinuli pocit důvěry v lidi.
Je důležité, aby ptáci cítili kontrolu nad svými vlastními životy, říká Cimperman. „Tolik života papouška v zajetí nemá na výběr,“ říká. „Snažíme se, aby každý měl co nejvíce pocit svobodného jednání, blíže tomu, co by měl ve volné přírodě.“ Později mohou být vystaveni připomínkám traumatu z minulosti – například pohledu na pytel na odpadky na ptáka dovezeného do útočiště uvnitř – když se naučí regulovat své pocity. Proces může trvat měsíce nebo dokonce roky.
V Harpově případě jsou detaily jeho raného života nejasné. Před příjezdem do svatyně v Texasu měl jednoho opatrovníka; tam Harpo zabil několik ptáků a zanechal dobrovolníky se zraněními vyžadujícími lékařské ošetření, v tu chvíli se ho MAARS ujal. „Nemohli jsme ho nechat venku déle než pět minut.“ Prostě by tak nějak implodoval a začal vám létat do obličeje nebo útočit na cokoli, na co by se dostal zobákem,“ vzpomíná Cimperman.
V době, kdy Harpo řekl: „Nenávidím toho ptáka,“ už s ním pracovala tři roky. Stále měl epizody, kdy „jen tak nějak vypadl a přešel do útočného režimu“, ale zlepšoval se. Cítil se v blízkosti Cimpermana v bezpečí a ona viděla ten výrok – pronesený s přišpendlenými pírky a roztřesenýma očima, které znamenají silně negativní pocity – jako součást procesu. Pro ni to znamenalo mentální zopakování jeho minulosti. „Myslím, že ukládají spoustu věcí, které se jim přihodily.“ A abychom se mohli pohnout kupředu, musíme se z toho nějak dostat,“ říká.
Erin Colbert-White, srovnávací psycholožka z University of Puget Sound ve Washingtonu, která studovala, jak afričtí šedí papoušci používají slova, říká, že je otevřená možnosti, že papoušci trpí PTSD. Varuje však, že Harpovu invektivu je těžké analyzovat jako sbírku jeho traumatu, protože neznáme kontext, ve kterém poprvé slyšel tuto znevažující frázi. „Je to tak složitý závěr, že bych to chtěl nějak systematicky studovat. Neříkám, že to není pravda. Jen bych měl více otázek. Vědec ve mně říká: ‚Postupujte opatrně.‘“
Colbert-White také varuje, že očekávání, že jiný druh bude „zažívat psychologické poruchy způsobem, jakým to dělají lidé, je velký předpoklad“. Přesné, nepochybně vědecké důkazy však mohou být nedosažitelné; vyžadovalo by to způsobení traumatu papouškům v zajetí v kontrolovaných podmínkách. „Neexistuje žádný způsob, jak eticky reprodukovat tyto druhy situací,“ říká Colbert-White.
I když připustíme tuto nejistotu, jen možnost, že papoušci zažijí psychologické účinky, které se podobají lidským, zvyšuje naléhavost jejich ochrany – nejen v zajetí, poznamenává Cimperman, ale také ve volné přírodě. Polovina všech druhů papoušků ubývá a jedné čtvrtině hrozí vyhynutí, přesto se jim věnuje relativně malá pozornost z hlediska ochrany. Prosperující populace jsou často pronásledovány kvůli obchodu s volně žijícími zvířaty nebo ve jménu „ochrany proti škůdcům“.
Na konci Harpova života v roce 2021, devět let po svém příchodu na MAARS, byl jedním z nejpřátelštějších opeřených hostů tam. Běžel zdravit lidi a měl radost. „Myslím, že kdo byl Harpo a kým nakonec byl, byli úplně jiní ptáci,“ říká Cimperman. „Byl doslova k nepoznání.“ A ať už myslel cokoliv, když řekl „Nenávidím toho ptáka“, přestal to říkat.
Doufáme, že se vám líbila rubrika Brandona Keima, Pet Psychic. Vraťte se na PopSci+ v červnu pro další článek.
Zdroj: revistamijardin.es, google.cz, pixabay, sciencefocus, nedd.cz
