Výzkum přírody a duševního zdraví je bílý, bohatý

Poselství o trávení času v přírodě za účelem zlepšení našeho duševního zdraví se objevuje všude: v knihách, blozích a dokonce i na některých nejuznávanějších lékařských webech. Ale stejně jako mnoho dalších údajů jsou informace, které máme o úloze přírody v lidském blahobytu, neúplné.

Minulý týden v časopise vyšel nový výzkum Současný výzkum udržitelnosti životního prostředí zjistili, že ze 174 expertně zhodnocených studií o přínosech pro přírodu a duševní zdraví zveřejněných v letech 2010 až 2020 se 95 procent objevilo v zemích s vysokými příjmy v Severní Americe, Evropě a východní Asii. Výzkum založený na globálním Jihu víceméně chyběl – a pouze 4 procenta studií se uskutečnila v zemích se středními příjmy a žádná v zemích s nízkými příjmy. Navíc 62 procent studií neuvádělo etnický původ účastníků.

„Nemohu říci, že jsme byli nějak výrazně překvapeni,“ říká Rachelle Gouldová, profesorka Rubensteinské školy životního prostředí a přírodních zdrojů na Vermontské univerzitě a autorka nového článku. „Bohužel jsme předpokládali, že to tak může být.“

Pokřivení ve výzkumu duševního zdraví je pozoruhodné, především proto, že většina lidí žije v částech světa, které nejsou na západní polokouli, formálně vzdělané, industrializované, bohaté a demokratické, jinak známé jako DIVNÉ zóny. Přesto je velké množství univerzálních závěrů založeno na datech shromážděných od obyvatel těchto oblastí. A pokud jde o naše vztahy k přírodě, kultura kolem nás hraje těžký faktor.

„Je opravdu důležité znát podrobnosti o tom, jak nás příroda ovlivňuje nehmotným způsobem,“ říká Gould. „Některé z nich jsou pravděpodobně univerzální, ale možná existují i ​​takové, které jsou kulturně specifické.“

Kulturní rozdíly mohou být tak jednoduché, jako to, co vnímáme jako přírodu. V západních tradicích si lidé mohou spojovat přírodu s lesy nebo parky. Ale pro ostatní, včetně hlavního autora studie Carlose Andrese Gallegos-Riofrío, může spojení vypadat velmi odlišně. Gallegos-Riofrío pochází z Ekvádoru a jeho vize přírody zahrnuje vysokohorské pastviny v Andách, které poskytují vodu milionům lidí. Ale tato krajina je pro jeho region neuvěřitelně jedinečná. Obyvatelé jiných částí světa mohou mít pouštní krajinu jako součást své „přírody“, v ostrém kontrastu se zelení, která je obvykle považována za „přirozenou“.

[Related: Nature saves us trillions of dollars in healthcare]

„Po celou dobu jsou to lesy a parky,“ vysvětluje Gallegos-Riofrío. “[It’s] další známka toho, jak dominantní je kulturní značka [Western culture] je v tomto typu práce.“

Navíc způsob, jakým vidíme přírodu ve vztahu k sobě samým, se značně liší podle toho, jak jsme vychováni. Zatímco procházku parkem si může užít každý, pro některé kultury, zejména v nezápadních, může být vztah k přírodě rodinný, dodává Gould. Pro domorodé skupiny může příroda představovat více než fyzickou část světa: Je to příbuznost, říká, a často „hluboký zážitek“.

„Vidím to ve svém běžném světě, když pracuji s domorodými populacemi, kterým lidé říkají Pachamama, což je matka příroda,“ říká Gallegos-Riofrío. „V Ekvádoru odkazují na něco, co je pro jejich existenci tak zásadní. Pachamama je všechno, včetně lidí. Pachamama je vaše pole, kde pěstujete jídlo. Pachamama je celé vaše území.“

Tento výzkum má význam i v souvislosti se změnou klimatu, která již nyní nejvíce přímo poškozuje barevné lidi a chudší národy. Klimatická úzkost je rozvíjející se oblastí hodnocení toho, jak lidé reagují na ničení životního prostředí: V rámci toho je zásadní pochopit, jak různé kulturní faktory hrají roli v úzkosti. Dosud je studijní obor většinou „převážně bílý fenomén,“ říká Gould.

Gallegos-Riofrío říká, že ničení životního prostředí může způsobit extrémně odlišné reakce v různých kulturních skupinách. Pracoval například s domorodým obyvatelstvem, které muselo být přemístěno kvůli sopečné erupci, a zjistil, že je zoufalý, protože nemůže zůstat se zemí ani v jejích posledních chvílích, kde se dá žít.

„Zejména starší říkali: ‚Ne, raději zůstanu tady a zemřu tady, než abych se stěhoval, protože tohle jsem já. Všechny tyto prostory jsem já, tato zvířata. Jak je můžu nechat za sebou?’“ říká. „Bylo to tak kruté, tak smutné. Tyto věci nezachycujeme [nature and well-being research]ale musíme.“

[Related: We can’t truly protect the environment unless we tackle social justice issues, too]

Náš vztah k přírodě zdaleka není statický, dodává Gould; zvláště v době, kdy se klima rychle mění, je zásadní vědět, jak se různí lidé cítí a reagují na své vlastní přirozené prostředí. Zatímco ničená krajina může být pro většinu lidí skličující, pro ty, kteří tam žili po staletí, může nabýt zcela nového významu smutku.

„Součástí toho je, že je to tak trochu z druhé strany, že ano, příroda je opravdu dobrá pro naši duševní pohodu. Ale když je příroda degradována a klimatická změna, bolí to,“ říká Gould. „Myslím si, že pochopení rozmanitosti a variací v tomto zranění je stejně důležité jako pochopení rozmanitosti a variací v pozitivech, které nám příroda poskytuje.“